Adventní kalendář: 13. prosinec

„Svatá Lucie noci upije,“ říká stará pranostika. Kdysi byl svátek sv. Lucie jedním z nejpozoruhodnějších předvánočních svátků, v některých zemích byla sv. Lucie oblíbenější než sv. Mikuláš. Pojďme společně otevřít třinácté okénko našeho kalendáře, které je věnováno právě Lucii.

Sv. Lucie patří do tradiční Kristovy družiny mezi světce vánočního času. Je jednou z mála historicky doložených žen, které zemřely mučednickou smrtí kvůli své křesťanské víře. Lucie žila patrně mezi roky 284 až 304 našeho letopočtu na Sicílii. Její hrob se nachází v Syrakusách. Pocházela ze zámožné rodiny. Jako velmi mladá dívka přijala tajně křesťanství a rozhodla se zasvětit život Bohu. Její matka však pro ni plánovala výhodný sňatek. Lucie se mu bránila, protože chtěla zůstat pannou a své věno raději rozdala chudým. Když to její nápadník zjistil, urazilo to jeho ego natolik, že ji udal římským úřadům jako křesťanku. Lucie odmítla zříct se víry, a tak ji čekala mučednická smrt (kolem roku 304).

Pohřeb sv. Lucie (autor: Caravaggio, zdroj: Wikipedia Commons)

Lucie bývá často zobrazována s očima na talíři. Údajně když se dozvěděla, že její nápadník na ní nejvíce miluje její oči, vydloubla si je a poslala mu je na podnose. Do druhého dne se jí však zázrakem opět vrátil zrak – Panna Maria ji obdařila ještě krásnějšíma očima. Mezi její další atributy patří dvojitý kříž, kniha, palma, svítilna, svíčka, pochodeň a meč. Je velmi oblíbenou napříč křesťanstvím – u katolíků, v pravoslavné církvi, v anglikánské církvi a dokonce i u luteránů. Její jméno totiž symbolizuje světlo a naději v temné době.

Sv. Lucie (Domenico Beccafumi, Wikipedia Commons)

Svátek sv. Lucie je důležitou součástí adventu. Jak už jsme si v našem adventním kalendáři zvykli, je i svátek sv. Lucie spojen s celou řadou lidových zvyků, které mají své kořeny ještě v předkřesťanské době. V případě Lucie souvisely s obdobím zimního slunovratu, kdy je nejdelší noc v roce a po zimním slunovratu se začíná zkracovat. Ve středověku totiž zimní slunovrat v juliánském kalendáři připadal právě na 13. prosinec. Proto se říkávalo, že „Lucie noci upije.“ Když se pak přešlo na kalendář gregoriánský, přesunul se zimní slunovrat na 21. prosinec (může se o den lišit podle roku). Přestalo tedy platit, že nejkratší den v roce je 13. prosince na sv. Lucii. S přijetím gregoriánského kalendáře však zase začalo pro naši zeměpisnou šířku platit, že západ slunce je nejbrzší kolem 12. prosince a právě po svátku Lucie začíná být západ slunce pozdější. Srovnáme-li 21. prosinec s 13. prosincem, zapadá slunce o 3 minuty později, jenže vychází o 5 minut později. Když se člověk zaměří pouze na západ slunce a pomine východ slunce, je den od 14. prosince zdánlivě delší (tzn. noc zdánlivě kratší). Snad proto se pranostika udržela, jen se k ní připojil dovětek „ale dne nepřidá“. Celá pranostika tedy dnes zní „Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá.“ Jak už ale teď víme, je to naopak – noci neupije, dni zdánlivě přidá (protože po svátku Lucie začíná být západ slunce pozdější). Jenže starou pranostiku už nezměníme. Možná někoho napadlo, že by to šlo otočit tak, že se zaměříme pouze na východ slunce a pomineme západ slunce. Bohužel nešlo, východ slunce je totiž nejpozdější až kolem 30. prosince.

Hodně zvyků spjatých se svátkem sv. Lucie mělo sloužit k odvrácení zlých sil, temnoty a zlovolných čárů.

Oslava svátku svaté Lucie v kostele Švédské církve, 2006 (Wikipedia Commons)

Nejznámějším zvykem byly tzv. Lucky, resp. chození s Lucií. Jednalo se o podobné postavy, jako byly Barborky. Prvně tento zvyk zmiňuje roku 1804 Jakub Jan Ryba. Jednalo se o dívky v dlouhých bílých šatech s plachetkou přes vlasy a obličejem zabíleným moukou. Kontrolovaly dodržování půstu nebo zákazu předení a šití (sv. Lucie je patronkou přadlen). V jižních Čechách měly Lucky navíc dlouhé bílé zobáky, tiše vcházely do světnice a vymetaly husí perutí smetí v rámci očistného rituálu.

Maska Lucky z konce 19. století z Českobudějovicka, Národopisné muzeum

Jinde zase měly masku koňské hlavy nebo byly vedeny dívkou, která měla představovat samotnou sv. Lucii. Někde byly Lucky doprovázeny dalšími postavami (kněz, poutník, řezník, kominík nebo družičky). Občas mívají Lucky v rukou klapačky nebo na hlavě věnec se svíčkami. Na Šumavě, kde dříve žili Němci, chodí dokonce i mužská obdoba Lucie – knedlíkový Lutzl. Ten u sebe nosí dlouhý nůž a jeho úkolem je prohledat celý dům, jestli jsou snědeny všechny knedlíky, které byly v tento den tradičním jídlem.

Lucka v knize Čeňka Zíbrta, historika, folkloristy a národopisce. Z obrázku není těžké přečíst zase jinou verzi pranostiky.

Dnes můžete Lucky potkat kupříkladu na Českobudějovicku, na Šumavě či na mnoha místech na Hané.