Suvenýr z Křišťálového paláce jako datovací pomůcka
Článek byl zpracován díky finanční podpoře EU
z programu Interreg Česko – Sasko 2021–2027
Autor článku: Mgr. Jan Němec
„V roce 1851 zahájili Angličané novou dobu v dějinách výstav; podnikli totiž toho roku dílo tehdáž za obrovské považované, všeobecnou, světovou výstavu, kterouž obeslalo víc než 17 000 průmyslníků ze všech končin vzdělaného světa.“[1] Vedle prezentace soudobých pokroků vědy a techniky měla již tato první přehlídka soudobého pokroku lidstva též velký význam pro rozvoj uměleckého řemesla a designu, byla bazarem inspirací a módních trendů. Metou všech vystavovatelů bylo v té době navázání nových obchodních kontaktů, později především zisk vysoce prestižního ocenění výstavní jury.
První světová výstava se konala mezi 1. květnem a 15. říjnem roku 1851 v londýnském Hyde Parku pod názvem Great Exhibition of the Works of Industry of All Nations (Velká výstava průmyslových výrobků všech národů) na podnět manžela královny Viktorie, prince Alberta. Architekt Joseph Paxton pro ni navrhl impozantní Crystal Palace, moderní div světa, který znamenal průlom v architektuře a stavebnictví své doby. Montovaná konstrukce ze skla a železa umožnila vytvořit obrovskou, světlem prozářenou budovu, jež byla s to pojmout exponáty všech účastnických zemí.
Šest set metrů dlouhý křišťálový palác s plochou kolem 93 tisíc metrů čtverečních byl po ukončení výstavy přemístěn do parku v londýnské čtvrti Sydenham. V roce 1936 jej bohužel poničila exploze a následný požár, během druhé světové války byl odstraněn.
Na londýnské výstavě se poprvé představilo Rakousko, jež „vstoupilo do ohrady ukážíc překvapeným zrakům ciziny, kterak průmysl jeho, jakkoliv ještě nemnoze zanedbán, přece ve mnohých odvětvích tak se vzmohl a sesílel, že již nelze bylo po pansku ho sobě nevšímati, ani se strany Francouzů a Angličanů. Mnohé od celní jednoty a Rakouska vystavené věci nalezly v Londýně chvalného povšimnutí a byly za hodné uznány porovnání s výrobky v průmyslu vysoce pokročilých zemí západních“.[2] V Londýně se prezentovalo mnoho výrobců z Čech, především sklářů, výrobců porcelánu, galanterie, šperků, bižuterie, hraček atp. Stranou nezůstali ani severočeští výrobci lakované keramiky zvané siderolit a teralit, jež původně imitovala anglickou kameninu Josiaha Wedgwooda. První imitace velmi žádaných basaltů a jasperů inspirovaných antickými i orientálními předlohami vyráběla v době Napoleonovy kontinentální blokády manufaktura v Hubertusburgu u Lipska, odkud se její výroba rozšířila v první čtvrtině 19. století po Sasku i českém příhraničí. Největší keramické manufaktury produkující toto zboží byly založeny bývalými zaměstnanci podniku Eugena Leyhna v Pirně. V Unčíně (dnes součást Krupky) začal tuto keramiku vyrábět roku 1822 Karl Huffzky se sestrou Friederikou, jež se později vdala za bratrance Vinzenze Huffzkého.
V Podmoklech (dnes součást Děčína) založili s pomocí majitele panství Františka Antonína Thun-Hohensteina svůj podnik Friedrich Gerbing s Wilhelmem Schillerem (1828).
V Ústí nad Labem vyráběl od roku 1841 siderolitové zboží Adolf Bähr. Sériovou produkci umožňovaly sádrové formy vytvářené firemními modeléry, nejlépe placenými zaměstnanci těchto i jiných keramiček.[3] Ti se inspirovali jednak výrobky nakupovanými na lipském veletrhu nebo během obchodních cest, ale i vyobrazeními ve stále četnější kunsthistorické literatuře a časopisech v průběžně doplňovaných podnikových knihovnách.
Výrobní sortiment manufaktur byl podobný. Výrobci se inspirovali nadále anglickou, ale i francouzskou kameninou, například výrobky anglických firem Thomas Minton & Sons, Samuel Alcock & Co., Jones & Walley či Charles Meigh z „keramického hrabství“ Staffordshire, stejně jako pracemi manufaktury průkopníka eklekticismu Jules-Claude Zieglera ve Voisinlieu, ovlivněnými německou gotikou i hispano-maurskými motivy. Čajové a kávové soupravy, stolní ozdoby, lovecké korbely, svícny, květináče, vázy, košíky na ovoce, figurky, těžítka a jiné předměty zdobil na počátku padesátých let jednak biedermayerský květinový dekor, ale i pseudogotické a druhorokokové ornamenty.
Na odbyt šly i servisy napodobující čínskou keramiku (chinoiserie), podmokelská manufaktura nabízela i upomínkové předměty s vyobrazením turistických cílů v Českém a Saském Švýcarsku.
V Londýně již od roku 1848 znali výrobky unčínské manufaktury, jejíž zboží odebíral ve velkém tamní obchodník německého původu.[4] Huffzkého teralit postupně pronikl i na německý, francouzský, italský a americký trh. Podmokelská keramika byla od počátku 40. let 19. století vyvážena přes Terst do orientu, zájem o ní byl i v Polsku a Rusku.
Všech tří konkurenčních podniků se bolestivě dotkl rok 1848. Jeden po druhém zemřeli Vinzenz Huffzky, Friedrich Gerbing i Adolf Bähr a vedení manufaktur se ujaly jejich vdovy Friederika, Karoline a Wilhelmina. Té od roku 1850 pomáhal zeť a společník Johann Maresch, který podnik nebývale povznesl.
Friederika byla protřelou podnikatelkou, jež pomoc nepotřebovala, po boku jí koneckonců stály její odrostlé děti Bertha a Moritz.[5] V Podmoklech tomu bylo jinak – společník Wilhelm Schiller nechtěl dál s vdovou a synem zemřelého společníka Friedrichem Ludwigem Gerbingem podnikat a společná firma k 31. prosinci 1851 zanikla. Londýnská výstava učinila za existencí firmy Schiller & Gerbing tečku.
„Výroba keramiky, siderolitových výrobků, wedgwoodovských výrobků, terakoty, cihel atd. zaznamenala v Rakousku v posledních deseti letech značný pokrok a má nyní velký význam. Export kameniny, zejména přes Terst, neustále roste. V této oblasti mají vedoucí úlohu Čechy. Kvalita výrobků z tohoto druhu keramiky, jež se podobá Wedgwoodovu zboží, se neustále zlepšuje.“, shrnul vystavené exponáty severočeských manufaktur na siderolit autor katalogu londýnské světové výstavy Robert Ellis.[6]
Manufaktura vdovy Vinzenze Huffzkého přivezla vedle květináčů, stolních dekorací, mis, konviček na mléko, svícnů, košíků na ovoce a dezertních talířů též miniaturu ruského pomníku bitvy u Chlumce od Pietra Nobile instalovaného roku 1835 v Přestanově, vzdáleného zhruba kilometr od unčínské manufaktury. Jednalo se nepochybně o suvenýr pro teplické lázeňské hosty, kteří místa spojená s bitvou hojně navštěvovali.
Do stejné kategorie výrobků patřily i zmenšenina bohosudovské piety, již manufaktura vyráběla v několika provedeních. Dodejme, že ústecká konkurence nabízela lázeňským turistům zmenšeninu Maxova pomníku Přemysla Oráče ve Stadicích, do Londýna ji ale nepřivezla. Návštěvníci si tak mohli ve stánku firmy Bähr & Maresch prohlédnout jednak variace unčínské produkce, ale též nástěnné dekorační talíře, dýmkové hlavičky, svícny, těžítka, busty a figurky, jimiž ústecká manufaktura později proslula.
Podmokelská manufaktura Wilhelma Schillera a vdovy Karoliny Gerbingové se na výstavě prezentovala obdobným zbožím jako unčínská a ústecká továrna, nadto ale i psacími soupravami (kalamáři), vinnými džbány a tzv. „loveckými korbely“ oblíbenými v Německu i Anglii.[7]
Denní tisk prozradil příjezd třiadvacetiletého Friedricha Ludwiga Gerbinga do Londýna dne 28. července 1851. Společně s ním přicestoval i sklářský podnikatel August Hegenbarth z Mistrovic, který zde vystavoval rozličné skleněné poháry.[8]
Po ukončení výstavy získalo některé její exponáty South Kensington Museum založené roku 1852, jež do vzniku samostatného Muzea vědy (Science Museum) v roce 1913 prezentovalo jak umělecká a uměleckohistorická díla, tak i předměty z říše vědy a techniky. Nejstarší uměleckoprůmyslové muzeum na světě bylo roku 1899 na počest královny Viktorie a jejího manžela prince Alberta přejmenováno na Victoria and Albert Museum. V jeho sbírkách je uloženo třináct předmětů vyrobených manufakturou Schiller & Gerbing, včetně kopií tzv. Portlandské vázy a krásné neorenesanční vázy navržené výše uvedeným Jules-Claude Zieglerem, inspirované výzdobou Alhambry ve španělské Granadě. Exponáty nebyly do muzea zařazeny po skončení světové výstavy, ale delimitací z Muzea praktické geologie (Museum of Practical Geology), ale i jako dary čtyř příznivců instituce, což svědčí o vývozu podmokelské keramiky do Velké Británie. Vtipné je, že muzeum předměty zařadilo do sbírek jako výrobky anglické firmy Shore and Goulding v Isleworth coby typické příklady anglické kameniny.
Ve sbírkách Oblastního muzea v Děčíně se nachází několik krabic keramických střepů nalezených v roce 1983 při výkopech v parčíku u podmokelské tělocvičny (dnes též hostel) v ulici Na Skřivance, tedy v někdejším areálu manufaktury Schiller & Gerbing. Detailní průzkum prokázal, že se jedná o obsah odpadní haldy, v níž končily nepodarky a jiný odpad z výroby. Kromě střepů nádobí pro panenky, dýmek, plastik a podobně se mezi nimi podařilo nalézt torzo šálku s bohatou reliéfní květinovou a ornamentální výzdobou, který na sobě nese nápis „A. PRESENT FROM THE CRYSTAL PALACE“ a na dně je označen značkou S&G. Jde tedy nepochybně o nepodarek reklamního předmětu firmy Schiller & Gerbing z roku 1851, který zástupci podniku rozdávali návštěvníkům světové výstavy a díky němuž lze přibližně datovat i zbytek nálezu.
Kuriozita bude součástí výstavy „Od Athény k zahradním trpaslíkům“, jež v Pirně a Děčíně představí historii a produkci saských a severočeských producentů zapomenuté keramiky zvané siderolit nebo teralit.
[1] STUDNIČKA, Alois. Novinky z výstavy světové ve Vídni 1873, Některé vynálezy pro menší průmysl a domácnost, Praha 1876, s. VI.
[2] MALÝ, Jakub. Světové výstavy, jejich minulost a budoucnost. Nový Pražský kalendář pro město i pro venkov na obyčejný, 365 dní mající rok po Kristově narození 1874, roč. 27, s.128-129.
[3] CÍLEK, Václav – NĚMEC, Jan. Skryté poklady ústecké terakoty, Ústí nad Labem 2004.
[4] R., Was thut unserer Industrie noth? Tetschen-Bodenbacher Anzeiger, roč. 19, č. 83 (17.10.1874), s. 694.
[5] GIERSCHICK, Julius. Die Syderolithwaarenfabrikazion. Leitmeritzer Zeitung, roč. 10, č. 27 (7.4.1880), s. 302-303.
[6] ELLIS, Julius. Great Exhibition of the Works of Industry of all Nations 1851. Official Descriptive and illustrated Catalogue, Vol. III (Foreign States), London 1851, s. 1038.
[7] Jednalo se o korbely, jejichž plášť zdobily lovecké výjevy a velmi často byly opatřeny zdobeným cínovým víkem.
[8] E.C. London 28. July, Angemeldete Fremde. Der Wanderer, č. 342 (1.8.1851), s. 2.