Adventní kalendář: 21. prosinec
Dnešní neděli rozsvěcíme na adventním věnci čtvrtou, tzv. andělskou svíci. Jelikož dnešní zlatá neděle připadá na den zimního slunovratu, který byl nesmírně důležitým dnem v předkřesťanských náboženstvích, věnujeme dnešní adventní povídání pohanským kořenům Vánoc.
Uctívání slunce náleží k nejstarším náboženským kultům, mocným slunečním bohům se klaněli už staří Babyloňané, Egypťané, Asyřané či Helénové. Slunci vzdával hold i starý Řím a pozadu nebyli ani Keltové. O zimním slunovratu (který je letos 21. prosince v čase 16:03 h) vstupuje slunce do své nejhlubší deklinace a na severní polokouli tak nastává nejdelší a nejhlubší noc. Zima a chlad začínají nadobro panovat. Odnepaměti to byl čas, kdy si lidé udobřovali božstva zimy a chladu, jimž přinášeli oběti. V Římské říši, kde mezi sebou zápasila tradiční náboženství s nově se formující křesťanskou vírou, se o těchto dnech konaly lidové slavnosti a k chrámu boha Helia (Slunce) mířily davy věřících. V roce 275 dokonce císař Aurelián prohlásil den zrození nepřemožitelného Slunce za státní svátek. Křesťané si však našli způsob, jak odvrátit pozornost od barvitých, veselých pohanských oslav – svátkem Narození Páně...
Římský bůh slunce Helios (zdroj: Wikipedia Commons)
Křesťanské představy a pohanské tradice postupně splynuly v nových svátcích a oslavách. Slavnost zimního slunovratu se v dobách křesťanství proměnila ve svátky klidu a míru, na období, kdy „nad slepým a temným světem nevědomosti a hříchu vzešlo slunce spravedlnosti a narodil se syn Boží, Mesiáš a Vykupitel“. Mnoho vánočních zvyků je ohlasem předkřesťanských obyčejů. V našem prostoru střední Evropy je to kupříkladu i vliv keltské magie. Keltové slavili o zimním slunovratu vítězství boha Slunce nad zimou, zrození nového života a pokoření smrti.
Cesmína a jmelí – tradiční vánoční symboly
Z keltské magie vycházejí zvyky jako víra ve zlaté prasátko, zdobení vánočního stromku, pálení purpury, pečení obřadního pečiva, zapalování vánočního polena (dodnes se dělá v Anglii či Francii). Z doby starých Keltů pochází pravděpodobně i zvyk věštění pomocí rozkrojeného jablka. Keltové o zimním slunovratu zdobili své domy větvičkami jmelí, cesmíny, břečťanu a borovice. Zelené větévky symbolizovaly věčný život boha Slunce. V okolí domu pak zdobili stromy. V tento čas Keltové dodržovali i sudý počet stolovníků, nechyběla ani miska jídla pro náhodného příchozího. Stejně jako v křesťanství byla noc z 24. na 25. prosinec jednou z nejdůležitějších nocí v roce. Přezdívalo se jí mateřská noc – probouzely se síly země, které ovlivňovaly osudy smrtelníků. Proto se této noci čarovala budoucnost...
Jedním ze symbolů Vánoc je jmelí. V keltské magii hrálo důležitou roli, druidové ho ze stromů odsekávali pomocí stříbrných srpů a využívali jej v mnoha obřadech. Uznávali ho ale i staří Římané, kdy hrálo svou roli při saturnáliích. Pozadu nezůstala ani křesťanská tradice. Podle ní bylo jmelí původně strom, z jehož větve Josef vyřezal kolébku pro malého Ježíška. O třiatřicet let později Římané tento strom porazili a z kmene vyrobili kříž, na němž Ježíše ukřižovali. Jmelí tak dostalo od Boha moc dobra i zla. Jeho potomci se ale tak styděli za kříž na Golgotě, že raději seschli do malých keříků. Stejně jako jsou věřící živi z Kristova těla, žije jmelí z těl jiných stromů.
Jmelí na stromech
Z Anglie pochází zvyk polibku pod zavěšeným jmelím. Podle anglické tradice by si po každém polibku měl zamilovaný pár ze jmelí utrhnout jednu bílou bobulku. Poslední bobulka znamená i poslední polibek. Aby láska z domu neodešla, nechává se jmelí až do příštích Vánoc (často se nevyhodí, ale spálí). Mimochodem když se tento zvyk dostal díky anglickým žoldnéřům do Německa a Švýcarska, začali majitelé nevěstinců zavěšovat vedle červené lucerny svazeček jmelí jako příslib prodejné lásky. Naproti tomu v Irsku jmelí nad vchodem vesnických stavení zaručovalo poutníkům pohostinství a pozvání ke stolu. Plnilo podobnou funkci jako u nás podkova, navíc bránilo čarodějnicím a zlým duchům škodit v domě.
Zavěšené jmelí