Adventní kalendář: 17. prosinec

V minulém okénku adventního kalendáře jsme si vyprávěli o tradici vánočního stromku v Čechách, jejíž zavedení se připisuje řediteli Stavovského divadla J. K. Liebichovi. Z děčínského panství ovšem známe mnohem starší případ. Již roku 1674 píše thunovský úřední písař z Jílového: „Nový mistr [ostrovské] sklářské huti, urozený pan Gundacker ze země hessenské, na Štědrý večer [ve velkém sále jílovského zámku] jedličku postavil a na ni pečené hrušky, jablka i medové koláčky zavěsil, malé dítky – jichž nemálo do zámku přichází – z toho měly hojné potěšení, dokud stromek nebyl setřesen.“ Podle vzpomínek pamětníků, které na přelomu 19. a 20. století sebral učitel a historik Emil Neder, se zdobení stromečku v naší oblasti rozšířilo za časů Marie Terezie a kolem roku 1820 prý bylo zcela běžné. Lidská paměť je ovšem nástroj značně nespolehlivý. Například z děčínského zámku máme první nepochybnou zprávu o tomto zvyku až z roku 1853, kdy svíčka na stromku nešťastnou náhodou zapálila šatičky tehdy pětileté komtesky Karolíny. Díky pohotovému zásahu služebné Ančičky se naštěstí podařilo plameny rychle uhasit a nic vážného se nestalo.

Vánoční stromek v urozené rodině, ilustrační foto

Pro šlechtu obecně a samozřejmě i pro rodinu Thunů na děčínském zámku nebyl Štědrý den primárně okamžikem, kdy mají něco dostat, ale naopak dnem, kdy by měli sami obdarovat. Pravidelně proto organizovali charitativní akce či na ně významně přispívali – na chudé, ale také například na vybudování nové školy ve městě a další bohulibé projekty. Z tohoto důvodu také na zámku bývaly dva stromečky. Menší rodinný v soukromých komnatách a opravdu velký v zámecké knihovně, u kterého se rozdávaly dárky pro zaměstnance i jejich rodiny. K obdarovaným se počítalo nejen služebnictvo ze zámku, ale také úředníci správy panství, lesníci atd. I s rodinami dohromady desítky či dokonce stovky osob. Dárky bývaly většinou praktické. Pánové dostávali především košile, rukavice, ponožky, tabák či doutníky, dámy nejčastěji látku na šaty. Dětské dárky většinou tvořily čepice, šály a štucly – výtvory kněžny Marie Thunové, pověstné svojí vášní pro pletení. Na Silvestra potom každý ze zaměstnanců dostal ještě džbán punče a koblihy.

Kněžna Marie neodkládala pletací jehlice ani při portrétování profesorem Schmidt-Chevalierem roku 1930. Zdroj: Státní okresní archiv Děčín.

A jak na děčínském zámku probíhal samotný Štědrý den? Dopoledne se stavěl a zdobil stromeček, v půl jedné se podávala pozdní snídaně či lehký pozdní oběd. V půl třetí odpoledne se konala kratší pobožnost v zámecké kapli. V 17 hodin následovalo zmiňované setkání se zaměstnanci u velkého stromku v zámecké knihovně. Teprve poté se usedalo k večeři, stále ještě postní. Proto se začínalo bezmasým pokrmem, následovala ryba (častěji pstruh či štika než kapr) a na závěr sladký zákusek. Stromeček pro rodinu stával v letní jídelně (dnes Modrý sál) v západním křídle nad řekou. Dárky se nekladly přímo pod něj, nýbrž na stoly po obvodu místnosti. Každý přítomný měl připraven svůj vlastní dárkový stůl. V katolické rodině samozřejmě nebylo vyvrcholením rozbalování dárků, nýbrž půlnoční bohoslužba v zámecké kapli. Přestože Thunové byli německy hovořící rodina, zpívaly se zcela běžně i české koledy, především Narodil se Kristus Pán.

Zámecká kaple sv. Jiří roku 1929, tedy během posledních Vánoc, které rodina na zámku strávila. V rolích ministrantů vnoučata Jaroslava Thuna – Christoph Simon (1918–1990) a Ferdinand (1921–2022). Zdroj: Státní okresní archiv Děčín.

Ještě v 19. století nebývalo obvyklé, aby malé děti seděly u stolu s dospělými. To bylo jisté privilegium, kterého se muselo dosáhnout, mimo jiné zvládnutím základní etikety stolování. Postupem času se Vánoce naopak stávaly stále více svátkem dětí, a tak ke štědrovečernímu stolu usedala celá rodina včetně batolat. Tento posun je krásně patrný v dobách někdejšího rakouského premiéra Františka Thuna. Ten se stal otcem až v relativně pokročilém věku 56 let. V korespondenci s bratrem Jaroslavem popisuje první Vánoce (1905), které jeho dcerka dokázala vnímat: „Anna byla nejvíc překvapená jasně osvětleným stromkem, který se jí líbil ze všeho nejvíc. Neustále chodila až k němu, obcházela ho, obdivovala světélka a cukroví. Bylo úžasné ji pozorovat. Také všechny dárky, které dostala, ji velmi přitahovaly.“ Malá komteska našla na svém vánočním stolku houpačku, Noemovu archu, kuchyňku i s nádobíčkem, kostky, figurky ptáčků a rybiček, několik panenek, obrázkové knížky. I milující otec musel uznat, že dárků je příliš, a proto Aničce část hraček nepozorovaně schoval na jindy. Mimochodem sám František Thun obdržel mešní konvičky pro domácí oltář, pouzdro na cigarety a několik maličkostí. Jeho manželku Ernestinu potěšila kniha, váza a především medailon, do kterého si mohla vložit pramínek Aniččiných vlasů.

Vánoční stromek na děčínském zámku roku 1909 (v tzv. letní jídelně). Na pravé straně dárkový stůl Aniččiny nevlastní sestry Johanny. Vzácná fotografie, byť ne zcela kvalitní. Zdroj: Státní okresní archiv Děčín.

Mnohem větší ruch panoval o Štědrém dnu na zámku v časech Františkova mladšího bratra. Jaroslav Thun měl na počátku 20. let 20. století 6 dětí a 3 vnoučata. Do rodiny navíc patřily i tři děti zavražděného následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este – Sofie, Max a Ernst. Po sarajevském atentátu byl totiž Jaroslav Thun stanoven jejich poručníkem. Roku 1920 tak ke štědrovečernímu stolu usedlo 20 členů rodiny včetně velmi malých vnoučat, které většinu večeře proseděly na nočníku. Po večeři se děti radovaly z hraček, které fungují dodnes – chlapci proháněli autíčka, dívky chovaly panenky. Komplikovanější to bývalo u dospělých. Z deníku knížete Jaroslava prosvítá, že neměl na vymýšlení dárků příliš fantazie či trpělivosti. A tak jeho manželka, kněžna Marie, dostávala každý rok víceméně totéž – nějaký šperk. Jaroslav to ve svém deníku komentoval lapidárně – „dostala náhrdelník a byl klid“. On sám dostával většinou knihy, často s genealogickým obsahem, případně menší umělecká díla – rytiny, kresby atd.

Děti Františka Ferdinanda d'Este s Jaroslavem Thunem v Růžové zahradě. Svatba Sophie roku 1920.